IV. zájezd NCK
V sobotu 9.června 2012 tomu bylo téměř na rok přesně, kdy byla založena Neexistující cestovní kancelář, která během tohoto krátkého časového období stihla uspořádat "kvarteto" zájezdů, v absolutní většině téměř vyprodaných... Nejinak tomu bylo i při zatím posledním počinu, který neexistující subjekt pořádal právě 9.června 2012.Zájezd opět mířil do našich nejvyšších hor, kde bylo v plánu navštívit pramen řeky Labe. Start i cíl trasy byl ve Špindlerově Mlýně a délka výletu cca 20km... Dopravu nám již podruhé zajišťovala autobusová dopravní společnost OAD Nymburk, konkrétně stroj Karosa NO 80, což je historický exponát, svého druhu jediný vyrobený kus vůbec.
Odjezdy z Butovse i Konecchlumí se odehrávaly za tradiční velké pozornosti všech kolemjdoucích i kolemjedoucích. První okamžiky jízdy byly tradičně věnovány odevzdávání zápisného, které je pro nováčky dle nepsaného pravidla (spíše zákon) lahvinka zelené... Dále byl oficiálně povýšen Kurt Deuse z pozice zdravotníka na primáře zájezdu. Na uvolněné místo zdravotníka byl jmenován Lubomír Tichý. Nutno dodat, pro oba bylo jmenování obrovskou poctou a splněním snu. Samozřejmostí bylo občerstvení v podobě kartonů plechovkových piv. Informace pro statistiky: hezky se nám to rozchlastalo, neboť se vypilo 94 piv a nemálo lahvinek zelené s francovkou (na 40 dospělých a 12 dětí celkem slušný výkon...).
Zpět k turistice, která na akcích Neexistující cestovní kanceláře, vedle chlastu určitě nehraje "druhé housle...". Nezaměnitelná nálada v autobusu, která provází všechny zájezdy NCK, dostatečně naladila celou osádku návěsu a ve Špindlerově Mlýně očividně přeskočila i do kabiny řidiče, neboť si to šofér mašíroval přímou cestou do I.zóny KRNAPU... ...bez povolení. Po tomto zjištění následovala drobná couvací vložka a návrat zpět do Špindle. Tam na nás již netrpělivě čekala vystrašená strážkyně parku s připravenou kartou, opravňující užívání silnice vedoucí na Špindlerovu boudu. Za ochotu nebyl podán úplatek (2ks lahvinek byly pouze v tamním infocentru vytroušené...).
Na druhý pokus, tentokrát již oficiálně s povolením v ruce, jsme překročili hranice parku, kde nás čekal start turistické túry. Dívčí lávky byly místem startu již při druhém zájezdu a tak se pro některé účastníky jednalo o návrat na již známé místo. Tentokrát se šlo směrem na opačnou stranu, nikoli k boudě Bílé Labe, ale přímo do nitra Labského dolu, proti proudu řeky Labe až k samotnému počátku evropského veletoku.Cesta byla lemovaná překrásnými scenériemi, o které se staraly okolní skalnaté svahy, zurčící "potůček" Labe a mocně oddechující zdravotník.
Atraktivní pasáže pod Labskou boudou byly vyšperkované zbytky sněhové peřiny, což řada účastníků okusila na vlastní kůži. To už se blížil první základní tábor v podobě Labské boudy. Nový provozní pan Holeček všem účastníkům ukázal, že lze naplnit spokojenými hosty i tento kontroverzní kolos... Gulášek, borůvkové knedle a Svijanský máz, dokázaly všem navrátit vynaloženou energii, což bylo před dalším výstupem zásadní.Většina grupy pokračovala k prameni Labe a poté zpět k Labské boudě a dále po vrstevnici na Martinovu boudu, kde byla další přestávka. Na Martinovce se zrovna odehrával koncert... ...dua číšníků. Žonglování s půllitry nebylo ničím neobvyklým, ale ve spojení s rychlostí obsluhování, byla tato disciplína postavena do vyšší obtížnosti, než by tomu bylo za normálních okolností. Plzeň, jako brus, k tomu malý cirkus... Chlapi, jen tak dále, budeme se vracet stále...Po krátké dešťové přeháňce, kterou jsme na Martinovce přečkali, se mohlo vyrazit dále. Skupinka se rozdělila na dvě party, kdy jedna šla vzhůru na hřebeny delší variantu a druhá seběhla k Medvědí boudě, kde měla na první jmenovanou počkat. Skupinka na trase s větší obtížností měla možnost "očíhnout" stav/nestav bývalé Petrovy boudy. Zbořeniště alá staré vlakové nádraží, kdesi na periferii města... ... v nitru Krkonošského národního parku tento úkaz působí, jako neuklizený "lívanec zvratků", uprostřed naleštěného tanečního parketu... Naštěstí byly cestou i příjemnější místa, jako např. Ptačí vyhlídka nebo Brádlerovy boudy. Tamní Plznička nebyla vůbec marná a za cenu velmi příznivou (ve srovnání s cenami na okolních boudách, působila jako z dob, kdy se boudy jmenovaly ještě Fučíkovy). Navíc, tamní obsluha byla ochotná, usměvavá, sympatická, nevysoká, nenízká, oka měla ostrému brusu podobné, nos nenafrněný, ústa plné inteligentních slov, charisma velikosti boudy samotné a byla to žena vlasatá (neplést s "vousatá").
Z Brádlerovek to byl "skok" na Medvědí boudu, kde byl spich obou skupin. V okamžiku spojení na nás seslal Krakonoš poměrně slušnou spršku, což nás zahnalo na nejedno točené. Hospodskej byl celkem sympaťák, tak nebyl problém chvilku posedět. Problém vyvolala Vladěna Pětioká, neboť se zjistilo, že prolila veškeré úspory a neměla na zaplacení zájezdu... Poměrně "překvapivě" se našlo několik investorů, kteří se jali provést dobrý skutek a "maňáska" zažehnali. Zda byla nakonec investice výhodná, ví jen Krakonoš, investor a Vladěna samotná...Při čekání na ukončení "kropení dráhy", došlo k navázání spojení s řidičem trambusu. Organizátoři jej lehce upozornili na nutnost rychle dopít poslední pivo a vyrazit skupině naproti. Neustávající déšť nedal skupině sebemenší šanci, muselo se jít do toho... Zhruba 3km úsek z Medvědí boudy na Medvědí koleno, byl pro každého srovnatelný s průchodem záchodové mísy při splachování. Po důkladné hydrataci pokožky se účastníci shromáždili na domluveném místě setkání s trambusem. Místo setkání bohužel pochopila min. jedna ze dvou domlouvajících se stran trochu jinak. Důsledek neshody byl velmi zajímavý, klasicky dýmající trambus mocně oddechoval v prostoru u Špindlerovy boudy a promočení účastníci jej marně vyhlíželi zhruba 5km po cestě pod ním... Čekalo nás tedy čekání a trnutí, neboť cesta ze Špindlerovy boudy je i tak trochu zkouška brzdového systému, který, jak je dobře známo, trambus zrovna nejlepší nemá... Za necelou čtvrthodinku se trambus objevil na prvně smluveném místě a účastníci tak mohli po delší chvíli okusit pocit "střechy nad hlavou".
Aby toho všeho nebylo málo, následovala debata s panem řidičem a když je psáno s panem řidičem, je tím myšleno "panem řidičem"!. Diskuze se vedla na téma, "co kdybychom si udělali spanilou vyjížďku na Špindlerovu boudu"?. Jestliže bylo výše napsáno, že se tato diskuze vedla s "panem řidičem", je nadslunce jasné, jak celá věc dopadla. Dveře se zavřely, trambus si mocně "oddechl", z výfuku se vyhrnulo množství kouře větší než velké a jelo se směrem vzhůru. "Pan řidič" měl cestu dobře najetou, což bylo znát zejména v zatáčkách, kde si dovolil mnohem víc, než bývá v těchto končinách u prvo-projíždějících obvyklé. Účastníkům se spanilá vyjížďka strašně líbila, zejména výhled do kraje si nemohli všichni vynachválit.... Mlha s viditelností do 100m nabízela úchvatné panoramata fanouškům mléčných výrobků a obdivovatelům pohádek o Rákosníčkovi, kde o podobné mlze hovořila Bohdalová Jiřina.
Cestou nahoru se povedla ještě jedna
zaznamenání-hodná událost. Havelka Milhaus (jeden z mnoha jednatelů
Neexistující cestovní kanceláře) ve slabé chvilce upustil uzavřenou plechovku s
pivem. Půllitrová plechovka neletěla k podlaze návěsu nikterak závratnou
rychlostí. Při její pouti, která byla ovlivněná gravitačními zákony, se ji
pokusily ruce Milhause zachytit (v momentě, kdy plechovka míjela koleno nešiky
a už se blížila k lýtkové části nohy), ale bohužel bez úspěchu. Plechověnka
během svého letu rotovala a předvedla několik působivých
"back-flipů", aby to nejdůležitější, tedy dopad, zvládla na
podělání... Plechovka přišla do kontaktu s podlahou trambusu přesně v místě,
kde byla šroubovým spojením upevněna jedna z mnoha sedaček. Hrana šroubového
spojení jedné z mnoha sedaček udělala své a v plechovce vytvořila miniaturní
otvůrek... Natlakovaná plechovka počala pod tlakem vylučovat svůj obsah
zlatavého moku... V tu chvíli zavládl v nitru návěsu chaos, který se každým
okamžikem chystal přejít do lehké a následně i těžší paniky. Po absolutně všech
jednatelích Neexistující cestovní kanceláře se v tu chvíli chtělo rychlé, pružné,
levné a moderní řešení. Po krátké "burze nápadů" následovalo spásné
řešení, které nikdo z přítomných nečekal... Najednou, kde se vzala, tu se
vzala, objevila se šikovná ruka šmátralka a bystře otevřela jedno z větracích
okének návěsu. Na tento moment s mírným zaváháním zareagoval nechtěný iniciátor
celého procesu a svojí pravou rukou mrštil směrem k otevřenému okénku. K úžasu
všech trefil přesně nevelký otvor v pravém boku autokaru. Jakmile se ruka s tryskajícím
pivem ocitla celým svým objemem mimo vnitřní prostor návěsu, byla svírající
pěst uvolněna, načež následovalo ukončení spojení ruka-plechovka. V ten okamžik
plechovka neměla jinou možnost, než se zvolna rotujícím se pohybem snášet do
travin, které lemují téměř celý úsek silnice na Špindlerovu boudu...
(pozn.: Pokud by někdo vyžadoval
kratší verzi předešlého momentu, zde má možnost: "Milhausovi spadlo pivo,
stříkalo, tak ho hodil oknem ven".)
Příjezd ke Špindlerově boudě byl euforický, neboť přestávalo dojit a začalo pršet. Následovalo několik vrcholových fotografií a jelo se dolů. V tu chvíli měla napilno obsluha "baru", neboť se chvílemi zdálo, že brzdy opravdu fungují tak nějak pochybně a bylo třeba si navýšit odvahu...
Po zhruba 15 min. sem tam hrůzy se povedlo dorazit opět na Medvědí koleno, kde bylo nutno zastavit. Trambus alespoň lehce ochladil brzdy a osazenstvo vyprázdnilo své močové měchýře, neboť cestou nazpět bylo potřeba vylohnit nemalý počet plechovinek.
Při vylučovací chvilce se nám svěřil i "pan řidič" s několika zážitky a potvrdil pouze naši domněnku o pochybném brdovém systému historického autokaru... Navíc nás utvrdil v tom, že se stroj používá z valné většiny na prezentační firemní akce atd. Osoby se přepravují minimálně, což znělo uklidňujícím dojmem...
Průjezd Špindlerovým Mlýnem se opět rovnal něčemu nadpřirozenému, co toto středisko nepamatuje... Přihlížející "pražští Pepíci" padali úžasem do řeky a sebou brali i všechny ty svoje více-missky s kabelkami od "Gučiho", Svitu Zlín atp.
Vlastně celá cesta nazpět byla plná radosti a nenapodobitelné atmosféry, kterou si dokázali vytvořit všichni účastníci zájezdu. Nemohl chybět zpěv (Prší, prší...) a nově se přidala i mládež, když se dokázala naučit ne zrovna jednoduchou melodii z megafonu (hasičská siréna...).
Zhruba v polovině zpáteční cesty bylo nutné opět zastavit. Močové měchýře v ten moment procházely skutečnou zatěžkávací zkouškou. Vše nakonec dobře dopadlo i přes fakt, že jsme ještě chvilku před zastavením jeli dokonce "šeredných sedmdesát", jak prohodil Jenda Plecháč při polykání jedné z mnoha plechovinek...
Co napsat závěrem... Zážitky, atmosféra v trambusu i mimo něj a zkrátka celý den, to vše opět ukázalo směr Neexistující cestovní kanceláři, kterým by se měla ubírat. Že je směr zatím správný, ukazují počty přihlášených na jednotlivé zájezdy.
Vážení účastníci, díky vám všem za podporu, kterou nám nejen svojí účastí na zájezdech prokazujete. Nebýt vás, nebylo by nás :-) ...nebylo by Neexistující cestovní kanceláře. Budeme se těšit na dalších zájezdech na váš nepopiratelný a z naší strany požadovaný, příspěvek nakažlivé dobré nálady, který je již dopředu zárukou dobrého konce každé společné cesty :-) Díky patří bezpochyby primářovi zájezdu, stejně jako zdravotníkovi. Nejeden zkušený člen Horské služby by si "vylámal zuby" při zajišťování odborné pomoci účastníkům.
Za všechny a když říkám všechny, tak tím myslím úplně všechny jednatele Neexistující cestovní kanceláře
-W-